Můj první rok na blogu #radostivcasecovidu

WOW! WOW! Zrovna dnes mi instagram připomněl, že je to přesně rok, co jsem vypustila tento můj blog do světa 2.8.2020. A mě to přijde až neuvěřitelné, že už je to rok a zároveň mi přijde, že už je to mnohem déle:)

To, že si založím blog přišlo v době, kdy bylo po první vlně Covidu a bylo to hodně zajímavé a nejisté období. A dost divné, a asi nikdo z nás nečekal, že to bude trvat ještě další rok… To jaro jsem začala s kváskováním a pečením chleba, různých housek a podobných dobrot a začala to sdílet na instagram. Ono navíc, když nebylo nikde v Republice droždí, tak nebylo na výběr, než kváskovat 😀 Ještě bylo po vysílání Peče celá země a to se nedalo jinak:) A vím, že i v tu dobu si ode mě kamarádky začaly říkat o recepty, protože jsem spoustu z toho, co jsem upekla nebo uvařila rozdávala blízkým a nebo právě zveřejňovala na sociální sítě a dělala jim chutě. A tak mě napadlo, že možná teď je ten moment, kdy bych mohla začít psát ty recepty a rady veřejně. A konečně po mnoha letech, kdy o tom jen sním, začít ten blog psát:) A tak jsem začala!

Technická stránka..

V tomto mi velmi pomohl můj manžel. Bez něho bych se do toho nejspíš nepustila. Protože jsem měla v hlavě nějakou vidinu a představu jak by měl pro začátek můj blog vypadat, chtěla jsem to zadarmo a absolutně jsem nevěděla jak se to dělá. Jak funguje wordpress, který jsem si vybrala, vlastně ten mi asi taky vybral on. No ale nechápala jsem co jsou stránky webu, co jsou příspěvky a prostě nic. A když už jsem si myslela, že to jako tak chápu, tak jsem zjistila, že si to opravdu jen myslím. A byla jsem myslím už dost protivná 😀 Ale díky Bohu za mého muže, který i přes všechnu moji znechucenost a netrpělivost, byl trpělivý a snažil se mi vše nastavit a jako tak vysvětlit. I tak jsem nad tím musela strávit několik hodin a dní, než jsem si vše vyzkoušela, osahala a mohla s klidem psát. Ale zase já jsem člověk, který se těší z maličkostí, takže každý nový objev, nová funkce mi dělalo opravdu velkou RADOST!:) Pamatuji si, že jsem strašně chtěla aby mi na hlavní stránce jezdili nové příspěvky jak slide show, protože to moje šablona v ukázkách měla. Ani já a ani můj manžel to nedokázal nikde v nastavení najít. Až asi po měsíci jsem se snažila nastavit úplně něco jiného a najednou se to tam objevilo. Tleskala jsem si radostí a zároveň jsem na sebe byla hrozně pyšná:) V tu chvíli jsem si ještě uvědomila, že ten blog začíná být i taková moje terapie, měla jsem něco, na co jsem byla pyšná a dokázala jsem se najednou vnitřně pochválit, což jsem do té doby neuměla..

Název blogu

Asi si říkáte, že název „Jankin deník“ je takový otřepaný, neoriginální, není moc food, nemá v sobě ten šmrnc. To mi říkal i můj muž. Ale já jsem opravdu vymýšlela kdejaké super názvy, ale nakonec jsem se stejně vrátila k tomu Deníku. Protože jsem věděla, že nejsem žádný FOOD profesionál, odborník a ani, že to tu asi nebude tak úplně celé jen jídlo a že i ty recepty budou částečně takový můj deník. Jestli jste četli některé mé recepty, tak ty úvody do každého receptu nejsou žádné odborné výčty, nebo odborné informace, ale je to prostě můj život v kuchyni. Moje vzpomínky, zážitky, to jak doma s dětmi vaříme. Naše příhody a jednoduše náš život. Takže ten Deník prostě sedí se vším všudy. A občas tady dávám i nějaký ten článek ze života, protože to je to co mě baví. Baví mě život, mám ráda lidi kolem sebe, miluju když jim mohu dělat radost a nejčastěji to dávám najevo právě v kuchyni a přes ten žaludek, starostlivost a pohostinnost.

První příspěvky a fotky

Když jsem se konečně naučila jak psát příspěvky, tak jsem si řekla, že blog zveřejním až tam budu mít cca 6 receptů. Ať to nemám takové prázdné. Tak jsem se do tho pustila. Prostě jsem vařila, co normálně. Akorát jsem se to nějak hezky snažila nafotit. Na telefon.. No a pak jsem se snažila psát o tom a překvapivě mi to docela šlo. A myslím si, že to je tím, že dlouhé roky sleduji foodblogery, že snad každý pořad a soutěž o jídle jsem viděla a jednoduše mi je to hodné blízké. Takže mě to hrozně bavilo a baví dodnes. A ještě víc než na začátku:) Prvních 13 receptů jsem fotila na telefon. A někdy v říjnu mě napadlo oprášit manželovu 12 let starou Canon zrcadlovku. Nikdy předtím jsem nefotila, maximálně kompaktem, který jsem měla v pubertě. Vždy jsem obdivovala fotografy a chtěla jsem fotit, ale nikdy jsem to ani nezkoušela. Začala jsem koukat na YouTube video návody, číst články o focení. Jak se fotí, co je důležité atd. Ale stejně všude psali, že to jednoduše musí každý zkoušet a zkoušet. Tak jsem začala. Cítila jsem se hrozně profesionálně, když jsem držela tu velkou těžkou zrcadlovku a chytlo mě to. Tak jsem fotila a fotila. Někdy se fotky nepovedly vůbec, někdy mě to samotnou překvapilo. Ale důležité pro mě bylo, že mě to hrozně bavilo a baví stále víc.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Nové výzvy a poznání nových lidí

Toto moje blogování mě dovedlo k novým bloggerům, které jsem do té doby neznala, kteří také začínali, nebo už blogovali dlouho a hlavně je spojuje to stejné a to vášeň k jídlu a vše kolem toho. I když jsem se s nikým z nich nikdy neviděla, a na podzim byli všichni v Republice zavření doma, tak jsem mohla poznat spoustu super lidí a to bylo v tu dobu strašné super. A stále je! Začala jsem se i vzdělávat v některých nutričních hodnotách, pouštěla jsem se do pro mě do té doby nedosažitelných cukrářských výzev. A to především díky cukráři panu Maršálkovi. To mě docela dost posunulo a tím, že jsem najednou měla dostupné kuchařky a rady, tak jsem se nebála jít do složitějších receptů, projektů, dortů. No jednoduše jsem se posouvala dál a dál a stále se posouvám a učím. A to je to, co mě na tom opravdu baví.

Vánoční dárek ve formě WEBU – www.jankindenik.cz

Ano, to bylo to, co jsem si strašně přála k Vánocům. Mít svoji doménu a vlastní webovou stánku. Abych nemusela nikde dlouze psát wordpress.com, ale aby můj blog byl můj:) A tak jsem jej dostala. Myslela jsem, že si změním i celý vzhled, ale nakonec jsem zůstala u toho původního. Měla jsem z toho obrovskou radost, jak malá holka. A to jsem ještě k Vánocům dostala stativ a to teprve začalo dobrodružství ve focení. Pro mě úplně jiný level při focení. Plus jsem dostala další spoustu vychytávek a doplňků na vaření a pečení. Myslím, že jsem tím blogování usnadnila rodině, co vymyslet za dárky 😀 No a mě dělala radost každá naběračka a lžička:)

#radostivcasecovidu

Ano radosti, radosti. To je hashtag, který jsem začala používat na podzim, protože mi to blogování prostě dělalo a stále dělá radost. A v té covidové době, kdy jsme byly zavřený doma a byly zakázané návštěvy a nemohli jsme ani mimo okres nebo město, to bylo šílené. Tak jsem se snažila vždy napéct nebo něco uvařit a dovézt to kamarádům a známím, aby věděli, že na ně myslíme a rozdat aspoň trochu této radosti. Na jaře jsem měla možnost napéct koláče i do domu seniorů a měla jsem tu možnost si vyslechnout pár příběhů a ta samota, kterou tam zažívali na ten podzim, to nebylo asi pro nikoho jednoduché. Všechny společenské akce zrušené, návštěvy rodiny zakázané. Tak jsem byla ráda, že jsem tam s nimi mohla aspoň chvíli být. Jen být a naslouchat:)

Logo a nový vzhled webu

Na jaře jsem začala mít velké nutkání na změnu. Chtěla jsem ten svůj blog nějak osvěžit a aby to bylo víc já. Jednak už za ten skoro rok jsem se toho hodně naučila. A jak už to tak bývá, tak čím víc toho víte a máte větší nároky, tak tím víc chcete, aby to vše bylo prostě perfektní. To sice u mě ještě stále není, ale řekla jsem si, že bych chtěla nějaké logo. Něco, co bude takové moje. Moje srdcovka. No a tak jsem se obrátila na mojí Best friend a věděla jsem, že jestli mi někdo udělá logo, tak to bude jedině ona:) Chtěla jsem aby obsahovalo můj rukopis, nebylo to přeplácané a aby to byla srdcovka. A výsledek můžete vidět na blogu. Já jsem nadšená a je to přesně to, co ten blog momentálně vystihuje 🙂 Mimochodem pokud byste též chtěli krásné logo, tak doporučuji právě Devart 🙂

A krásně to logo zapadlo do mého nového vzhledu blogu. Zase jsem se mohla pochválit a měla jsem z toho obrovskou radost. To jsou prostě ty maličkosti, které mě těší. Stejně jako každá bylinka, která se mi podařila vypěstovat ze semínka. A jak už jsem psala, ten blog je prostě taková moje terapie. I když návštěvnost, není nějaká obrovská, tak ale lidé tam chodí. A největší moje fanynky jsou moje kamarádky a ani netuší, jak obrovskou radost mi dělají, když mi pošlou třeba fotku, že udělali něco podle mého receptu. Nebo se na mě obrátí s nějakou radou. Joj, jak já jsem za to vděčná !!:)

Proč je blog i taková moje terapie??

Popravdě já mám už trošku dost extremů a strašáků ve formě nesmíš mléko, nesmíš lepek, nesmíš cukr , nesmíš toto a tamto a musíš toto.Od dětství jsem byla trošku plnější děvče, a zažila jsem už od první třídy dost hnusnou šikanu a až do puberty jsem byla nazývána bečka nebo špekoun. Ve 13 mi doma naordinovali první nesmyslnou dietu, nějakou dělenou stravu. Vyrůstala jsem s pocitem, že toto můžu a toto nemůžu. Že večer si nemůžu dát ovoce, protože to se jí jen dopoledne….. V 17 jsem měla anorexii, potom bulímii a když jsem se z toho vymotala, tak jsem zase trpěla záchvatovitým přejídáním. A celé roky držela diety všeho druhu, které ve mě akorát vyústily v JOJO efekty. Až když jsem se stala mámou a uvědomila si, že toto svým dětem nechci odevzdat jsem se začala trochu zajímat, studovat a zjistila jsem, že to je vlastně dost jednoduché a že nepotřebuji k životu nějaké práškové diety, proteiny, doplňky a mít něco zakázané a něco povolené. Roky jsem jedla věci, které mi prostě nechutnaly (viz proteinové sušenky, tyčinky, protein práškový, koktejly). Jen proto, že mě někdo ovlivnil a já věřila tomu, že s tím zhubnu….Teď vím, že opravdové jídlo, je to, co je nejmíň průmyslově zpracované. Miluju ovoce, zeleninu kdykoli a to i večer. V hlavě se to rovná a moje pokřivené pohledy na jídlo a na mě a mou postavu se uzdravují. A děkuji Bohu, že nám dal tuto zemi abychom ji spravovali a jsem vděčná, že přes všechno to, co moje tělo muselo snést jsem živá a zdravá. Takže i to je můj blog. I o tom bych chtěla časem psát:)

a jdeme dál….

Už teď se těším, co přinese další rok. Chci pokračovat s blogem, je to koníček, který mě strašně baví a moje velké přání je, abych ten koníček mohla nějakým způsobem transformovat na práci. Chtěla bych se po skončení rodičovské dovolené, věnovat gastronomii, focení a být kreativní. Nevím co bude, zda se to podaří, ale pevně doufám, že to bude dobré. Chtěla bych mít z práce radost, aby mě bavila. Mám v hlavě tolik nápadů a projektů, které nevím jestli budu schopná realizovat. Ale budu dělat maximum pro to, abych je realizovala. Ale též vím, že všechno má svůj čas, takže pro mě je rodina nejdůležitější:) I kdyby moje práce nebyla v gastronomii, tak vždy budu s láskou a radostí vařit a péct pro druhé:)

Můj sen je mít bistro/kavárnu. Nic obrovského, ale aby to bylo místo, kde bude každému dobře. Kde se bude cítit dobře, jako na příjemné návštěvě, jako doma:)

Poděkování

No a závěrem vám, co čtete můj blog, co zkoušíte recepty podle mě. Vy co si přečtete moje články. Velké děkuji, jsem za vás vděčná a velmi mě to těší. Pevně doufám, že i další rok si tu najdete to své, že něco vyzkoušíte:)

S láskou Janka:)